Koncert amerického cover fenoménu se dvakrát odkládal. Z roku 2020 na 2021 a následně na 2022. Zdá se, že v mezidobí kapela ještě nabrala popularitu. Celá story celého ansámblu je skoro jako z pohádky. Scott Bradlee si natáčí videa, jak s kámošema ve sklepě svého domu zkouší coverovat známé písně ve swingovém a ragtime duchu. Jako jazzový hudebník se nemůže v New Yorku prosadit, ale ta videa změní jeho život. Najednou mu píše i Neil Gaiman. Kariéra raketově stoupá. Bradlee má štěstí na spoluhráče a z jeho projektu se stává světově uznávaná značka.

Popravdě jsem byl zvědav, jaký typ lidí tento koncert přivábí. Prostor, kde se koncert koná, je většinou určen pro plesy a jiné velmi sváteční události. Kupodivu tu z plzeňských swingařů nevidím skoro nikoho. Většinu osazenstva tvoří normies, kteří si navoskovali kníry a oblékli kšandy, případně si slečny nasadily šaty jako z třicátých let, ideálně i nějaké to opeření za čelenku do vlasů.

Koncert začíná s „Happy Days Are Here Again“, následovanou songem „Roaring 20s“ od PANIC! AT THE DISCO, a mně začíná být jasné, že tento večer bude mít jednoho velkého nepřítele a tím bude zvuk. A také jednu obrovskou devizu, jíž budou zpěváci a zpěvačky, které jen tak neslyšíte. Hlasy, které jsou zde ke slyšení jsou opravdu mimořádné rozsahem, barvou i technikou.

Zhruba někdy po „Oops!... I Did It Again“ od Britney Spears a „I Will Survive“ od Glorie Gaynor si začínám uvědomovat, s čím budu mít největší problém. POSTMODERN JUKEBOX až příliš tlačí na pilu. Hecování mezi písničkami je jak z nějakého druhořadého kabaretu. Bohužel, lidi na to nadšeně reagují. Konečně někdo přijel a udělal tu pravou americkou show plnou nefalšovaných amerických úsměvů, velkých gest, přehrávaného patosu i bezbřehého manýrismu. Škoda. Ke swingu jsem si nějak představoval trochu víc komornosti a podobnou úroveň prezentace, jakou se kapele podařilo nacpat do bezchybného hudebního výkonu.

Ten snad krom poměrně laciných sólových výstupů při závěrečném představování kapely fakt neměl chybu. Hlavně vokály byly prostě neuvěřitelné. Ostatní se zvrhlo v trochu upocené divadlo, při kterém se hodně dbalo na měnění outfitu kapely, aby co nejvíc vizuálně zaujala. Mnohé skladby se také značně měnily (oproti jejich prezentaci na youtube) celkovým vyzněním. Například taková „Radioactive“ (v originále IMAGINE DRAGONS) zní na oficiálním youtube kapely jako o poznání intimnější skladba. V Plzni z toho byla opravdu velká uřvaná show plná pištících fanynek kapely, přes které nebylo hudbu POSTMODERN JUKEBOX ani slyšet.

Pokud jde o nejsilnější moment koncertu, tak jím byl překvapivě cover „Wannabe“ od britského girlbandu SPICE GIRLS a „Bad Romance“ od LADY GAGA. I s podivným zvukem, ve kterém třeba vůbec nevynikl charakter některých nástrojů, se ale lidé kolem mě mohli zbláznit. A musím říci, že jsem to nechápal. Ano, technicky šlo o skvěle zvládnuté covery, kde si někdo dal práci s tím, že trochu upravil aranže, ale takovou erupci emocí jsem v sále Měšťanské Besedy při swingových coverech opravdu nečekal. Asi jsem citově oploštěný. Sál tak opouštím se smíšenými dojmy. Na jednu stranu muzikantsky i pěvecky excelentní představení, které se bohužel zbytečně zaprodává pitvořivou grimasou.